V zajetí stroje času

V zajetí stroje času, aneb jak nám pršelo 14 dní na táboře

Jako každý rok i letos se pionýři vypravili na tábor do malebné vesničky uprostřed Českého ráje, se zvláštním názvem Bukvice. Že to byl originální a jedinečný tábor, o tom snad není pochyb, ale čím se lišil od předchozích táborů nejvíc? Deštěm. Ale to by nebyli valmezácčtí pionýři, aby si i tak neporadili.

Letos to nebylo v tradičním duchu již od začátku. Místo přepychu v moderním autobuse s klimatizací nás čekal vlak českých drah. Po usazení ve kterém se vyžila Mates, která vyhodila několik důchodců, jen abychom si sedli a po nehodách, které Marka s brýlemi potkávaly již od rozjezdu, jsme se nějak dostali do Jičína, odkud už nás linkový autobus mohl dopravit do našeho krásného tábořiště. Mnozí vzdychli nostalgií, někteří překvapením zda tohle je opravdu ono a někteří jen vyčerpáním, že vyšli kopec. (Díky za něj, jinak bychom asi byli v hlavním vysílacím čase televizních novin o tom, jak museli evakuovat tábor pionýrů.)

I díky dlouhé cestě naše táborová hra začala až od příštího dne. Ale hned akčně. Přišel sir Phusacle, který vysvětlil dobrodruhům, o co vlastně půjde a hned se mohl sestavovat stroj času, neb cestovaní v čase bude přece zábava.  😀 Naše tři družiny, Čokopiškoti, Brambory, Mumie, se úkolu zhostily víc než dobře, ale ten fungující stroj mohl být jen jeden. A taky že fungoval. Dostali jsme se nejen do klasických dob naší historie jako byla doba husitská, kde jsme sice nepotkali Žižku, ale jeho věrného přítele, či spíše přítelkyni. Nad Křižáky jsme zvítězili a tak mohli dovézt husitský kalich. V době Rudolfa II. jsme se pokusili najít golema a představit si jaký asi byl. V pravěku to bylo těžší, neb jsme se nemohli dorozumět s pravěkým člověkem, který nejen nemluvil, ale jak už to u pravěkých lidí bylo, byl i trochu mimo.

Asi nejnáročnější bylo období 2.světové války, kde jsme po prvním vstupu tak tak přežili a proto jsme se museli před samotným bojem vycvičit. A když nám pršelo, dostali jsme se do doby středověku, kde jsme potkali různé bytosti, díky kterým jsme si mohli zkusit upéct selčiny pověstné vdolky. Získali jsme ale také mušketýrský kord, který jsme předali sirovi a za něj on byl opravdu rád. Čarodějnice sice zaklela pár našich dam, které se jí z ničeho nic podobaly, ale naštěstí i toto kouzlo bylo změněno strojem času. Spousta z nás se vybila v době Inků, kdy jsme měli možnost „ozdobit“ si svého otroka (pozn. od otroků: Tohle bylo naposled!). V době pradávné jsme měli možnost pobavit boha Dia a zahlídnout jeho krásné otrokyně. No a nakonec nás sir překvapil zprávou o zakopaném pirátském pokladu, který jsme po opravdu dlouhém hledání našli. Nic méně jsme se museli s Phusaclem rozloučit, stejně jako s rozbahněným tábořištěm, které i přes propršené dny se nám zdálo super a my se těšíme opět na další tábor a do té doby se snad budeme potkávat aspoň na víkendovkách.

POKUD MÁTE ZÁJEM O FOTKY Z TÁBORA, TAK SI O NĚJ NAPIŠTE Henrymu na henrypionyr@seznam.cz a DVD s FOTKAMA TI ZAŠLEME NA TVOJI ADRESU NEBO SI PRO NĚJ MŮŽEŠ STAVIT.